Promluvil Kallor. Anomandere! Žádám o tvůj jasný úsudek – žádám spravedlnost tvého meče – nenech se zviklat soucitem druhých, a to včetně Korlat, která ti teď naléhavě šeptá do ucha.
Syn noci zvedl obočí a otočil se k velekráli. Co jiného, Kallore pronesl klidným, hlubokým hlasem, mi brání vrazit ti meč do tvého černého srdce…ne li soucit?
Jak oblohu konečně plně uchvátilo světlo vycházejícího slunce, svraštělý, hubený obličej starodávného válečníka získal ještě bledší odstín. Mluvím o dítěti, zabručel. Nepochybně cítíš její moc, nejohavnější z květů…
Moc? Toto místo jí překypuje, Kallore. Tento tábor se stal magnetem. Máš pravdu, že se bojíš. Zalétl pohledem k Mhybe, která se zastavila pár kroků před ním. Stála tu jako přimražená, protože jeho pohled působil jako mocná hrozba, dost silná, aby zalapala po dechu a začala se jí podlamovat kolena.
Síly přírody, matko, podotkl, nezajímá spravedlnost, pravda?
Dalo jí práci odpovědět. Ano, pane Měsíčního Kamene.
Padá teda na nás, rozumné bytosti, jakkoliv toho nehodné, prosazovat mravní hlediska.