Akvizitor jela vedle mága Korla. Přemýšlela jsem začala o magii kterou používáš. Ještě nikdy jsem neslyšela o kouzlu, které obětem ukradne vůli, které jim sáhne do mysli.
Ani se nedivím zabručel. Tohle je hotovej zapadákov, veškerá magie je syrová a hnusná. Žádná rafinovanost, zjemnění moci. Ve vaší zemi je většina dveří zavřených. Pochybuju, že za posledních deset tisíc let došlo ve studiu kouzel k nějakým objevům.
Děkuju za obdiv, Korlo. Možná bys to mohl mě, hloupé, vysvětlit.
Mág si povzdechl, kde začít?
S manipulací lidského myšlení.
Mockra, tak se ta chodba jmenuje.
Dobře, špatný nápad. Ještě dál, co je to chodba?
To se těžko vysvětluje, holka. Je to magická cesta. Síly, které ovládají veškerou existenci, jsou aspektovaní. Což znamená…
Aspektované. Stejně, jako jsou aspektované držby?
Držby, potřásl hlavou. Jako kdybychom seděli na voze s hranatýma kolama a pochvalovali si hladkou jízdu. To jsou držby, akvizitor. Byly vytvořený na dávno zmizelým světě, kde byly síly drsnější, divočejší, špinavější. chodby, dalo by se říct, jsou vlastně kola bez rohů.
Moc mi nepomáháš, Korlo.
Poškrábal se na bradě. Zatracený blechy. No dobře. Stezky aspektovaný magie. Podobný síly a nepodobný síly. Jasný? Nepodobný síly se odpuzujou, podobný síly víc drží spolu, chápeš? Stejný jako voda v řece, ta teče jedním směrem. Jasně, jsou tu víry, spodní proudy a tak, ale všechno nakonec směruje dolů. O vírech budu mluvit později. Chodby jsou jako ty řeky, akorát že je nevidíš. Proud je neviditelný a ty vidíš jenom účinky. Sleduj dav na náměstí, kdy myšlení všech lidí splývá jakoby v jedno. Nepoukoje a veřejný popravy, a vlastně taky bitvy v sobě nesou viditelný stopy Mockry. Ale mág, který si najde cestu do chodby Mokra, ten dokáze sáhnout mnohem hlouběji, hluboko do vody. Vlastně ten mág může skočit rovou do vody a plavat s proudem. Najde si vír a vystoupí na jiným místě, než na začátku.
Takže, když říkáš „stezka“, myslíš to doslova.
Jenom když se rozhodneš to používat tímto způsobem. Mokra není dobrý příklad, víry tě většinou nikam nedostanou, protože jde o magii mysli a mysl je mnohem omezenější, než si myslíme. Vezmi si Meanas – to je další chodba. Je aspektovaná na stíny a iluze, díte Thyr, chodby světla. Oddělený, ale pořád propojený. Otevřeš chodbu Meanas a můžeš cestovat skrz stíny. Nikdo tě neuvidí a budeš skoro stejně rychlá jako myšlenka. A iluze odhalují sesterství s Mokrou, protože to je jakási manipulace s myslí, nebo spíš s vnímáním díky vychytralýmu přetvoření světla, stínu a tmy.
A Tiste Edur používají tu Meanas? zeptala se Seren.
Ehm, ne. Ne doopravdy. Jejich chodba je obvykle pro lidi nepřístupná. Kurald Emurlahn je chodba stínu, ale stínu spíš jako držby, než chodby. Kromě toho je Kurald Emurlahn rozbitá. Na kusy. Tiste Edur mají přístup jen do jedinýho úlomku, to je všecko.
Dobře, Mokra, Meanas a Thyr. Jsou tu i další?
Spousty. Rašan, Reus, Tennes, mistra Kápe…
Mistr Kápě. To používáte, když klejete, že?
Ano, to je chodba smrti. Je to jméno jejího boha. A to je na chodbách další věc. Můžou to být i říše, celý světy. Vstoupíš a ocitneš se v zmei s deseti měsícema nad hlavou a souhvězdíma, jaký jsi v životě neviděla. Na místě se dvěma slunci. Nebo na plným duchů mrtvých – ačkoliv když jednou projdeš bránou do říše mistra Kápě, už se nevrátíš. Nebo bys alespoň neměla. Každopádně si každý mág najde svou chodbu, která se nejlíp hodí k jeho či její povaze, něco jako přirozená náklonnost, jestli chceš. A když budeš dost dlouho studovat a mít disciplínu, najdeš způsob, jak do ní sáhnout a využít síly, co jsou v ní. Některý lidi se s tím nadáním už roděj, takže nemusí dřít moc tvrdě.
Ty teda saháš do Mokry a tak se dostaneš do mozku jiných lidí.
Něco takovýho holka. Využívám jejich sklony. Zakalím vodu nebo ji naplním desivýma stínama. Zbytek udělá tělo oběti.
Jejich těla? Jak to myslíš?
Řekněme, že vedeš dvě krávy na porážku. Jednu z nich zabiješ rychle, vůbec neví, co se s ní stalo. Tu druhou tlačíš uličkou někam, kde to páchne smrtí a všude kolem řvou umírající zvířata. I ta hloupá kráva ví, co přijde. A vyděsí se. Pak ji zabiješ. Uřízneš z kažý krávy kus roštěnky, budou chutnat stejně?
Netuším.
Nebudou. Protože krev vyděšený krávy je plná hořkých tekutin. To udělá strach. Hořký, nechutný tekutiny. maso pak není zdravý k jídlu. Chci říct, že přesvědčíš mozek, aby reagoval na neviditelný děsy, nepodložený představy, pak se krev zkazí a to ještě zhorší strach. Změní to představy v jistotu.
Jako kdyby byla jatka pro druhou krávu jen iluzí, když ve skutečnosti kráčela přes pastvinuu.
Přesně.
Seren sledovala záda Kaleného meče, jedoucího před ní, a mlčela.
Dobře, zabručel Korlo po chvíli. teď mi pověz, o co ti jde doopravdy, holka.
Zaváhala, než se zeptala. Korlo, nemůžeš udělat něco se vzpomínkami? Pootočila se k němu. Nemůžeš je zrušit?
Kalený meč před nimi se otočil, prohlédl si Seren a zase se narovnal.
Aha, zabručel si Korlo pro sebe. Určitě to chceš?
Dokážeš to?
Můžu zajistit, že k nim budeš slepá a hluchá, ale máš v povaze, že budeš hloubat nad tou zvláštní prázdnotou. Bude to, jako kdybys byla na pokraji poznání, ale nikdy na ně nedosáhneš. Mohlo by tě to rozčilovat, akvizitor. Kromě toho si to bude pamatovat tělo. Budeš reagovat na věci, který uvidíš, ochutnáš a nebudeš vědět proč. Bude tě to žrát. Změní se ti celá osobnost.
Už si to dělal, viď?
Mág kývl. Je tu ještě jiná možnost, holka, navrhl váhavě.
Jaká?
Nebolí vzpomínky, akvizitor, ale to, co ohledně té věci cítíš. Jde o to, že dnešní ty bojuješ se svým tehdejším já. Neumím to vysvětlit líp…
Ne, já to pochopila.
Můžu zařídit, že se budeš cítit jinak.
Jak to myslíš?
Ukončím tu válku, holka.
Co budu cítit Korlo?
Můžu tě přimět, aby ses vybrečela. Všechno to půjde ven, Seren. Podíval se jí do očí. A potom se budeš cítit líp. Ne o moc, ale o trochu určitě. Všechno to vypustíš, ale jenom jednou, slibuju. Ale i v pláči je nebezpečí. Může to být stejně traumatický jako samo znásilnění. Jenom nepadneš do tý pasti, že bys to celý prožívala pořád dokola. Uvolnění je ale návykový, víš. Stane se z toho pevná součást chování, stejně ničivá, jako kterákoliv jiná. Když budeš cvičit žal pořád dokola, ztratí to význam, bude to bezmyšlenkovitý a falešný, hra sebeklamu a slabosti. Způsob, jak nikdy nic nepřekonat.
To zní složitě, Korlo.
Taky je. Jedním výstřelem skončíš válku a pak budeš cítit…nebudeš cítit nic. Možná trochu lítosti. Totéž budeš cítit u všech chyb, který jsi za celej život udělala. Lítost, al enebudeš se obviňovat, což je to nejhorší, viď? Máš pocit, že sis to nějak zasloužila.
Kývla. Neodvažovala se promluvit.
A chceš se za to potrestat.
Další kývnutí.
Korlo zavolal: Přísežníku, měli bychom…
Jo, opáčil Kalený meč a zvedl ruku.
Oddíl se zastavil.
Korlo jí pomohl z koně. Zamračila se na něj. Už jsi začal, že ano?
Ne holka. To ty. Pamatuješ, co jsem říkal o přirozeným nadání? Máš ho spoustu.
Já nikdy nebrečím, namítla, když jí odváděl ze stezky do lesa.
Pochopitelně, opáčil. Máš chodbu přímo ve svý hlavě a většinu života ji ovládáš jako velemág. Cokoliv, jen aby se pokračovalo, viď?
Zastavila koně a zadívala se zpátky.
Na kraji stezky byl vidět Kalený meč. Pozoroval je.
Jeho si nevšímej, holka, jenom si dělá starosti. Nebude u toho až…
Ne, přerušila jej. Půjde s námi.
Akvizitor?
Kdybych tě začala mlátit do prsou, Korlo, nejspíš ti zlomím pár žeber. On vydrží víc.
Mág vykulil oči a vzápětí se usmál. Přísežníku! Přestaň už laskavě zdržovat!
Chodby. Mnohem později Seren Pedak došlo, že je to něco, co se špatně popisuje, ale velmi snadno chápe. Přírodní síly, přirozené sklony a vzorce. Korlovi se podařilo poněkud jí ty skryté síly osvětlit, ale nakonec vše pochopila díky vědomostem, které již měla.
Ve zjednodušeném světě se běžně popisují čtyři prvky a tím celá věc končí. Jako by se vesmír dal uzavřít do čtyř rozpoznatelných, vhodných projevů. Korlo se však zmínil o dalších, a jakmile tuto představu přijala, jako by se jí otevřel svět, jako by se náhle objevily nové barvy, překvapivé ve své strašlivé kráse.
Nyní věřila, že jedním takovým prvkem je čas. Kus existence mezi dvěma událostmi, obsahující bezpočet dalších událostí, všechny navlečené společně ve složitém vzorci příčin a následků, rozložené jako obrazy vyšité na goblénu, vytvářející posloupnost scén, které se při zpětném pohledu překrývají. Existují všechny zároveň.
A ona je opakovala. Neradostné poznání. Větší část života je opakovala. Vnutila jim vlastní vzorec, bez nuancí, a své zoufalství považovala za správnou reakci, snad jedinou správnou reakci. Domýšlivost na to, že je inteligentní, téměř nadpřirozeně vnímá množství perspektiv, existujících ve všech věcech. Přitom to celou dobu byla pst, zaklínadlo zvané žal, přivolání démonů vzájemného obviňovaní, objevujících se na goblénu znovu a znovu – různé scény, stejné žádostivé pohledy.
Rozplést obřad bylo nakonec až děsivě snadné, jako kdyby stačilo vytáhnout jednu nitku. Jestli to byla Korlova práce, pak byl neuvěřitelné rafinovaný, protože jí to připadalo výhradně jako vlastní dílo. Seděl naproti ní na palouku asi třicet kroků od cesty, tvářil se uvolněně a zároveň ostražitě, a ona se kupodivu vůbec nestyděla rozplakat se před ním.
Kalený meč neklidně přecházel v trávě, avšak když dorazily slzy, zastavil se a ona se po chvíli ocitla v jeho obětí, tvář přitisknutou k jeho rameni.
Za jiných okolností to mohlo být nechutné. Kritická část její mysli by se mohla vysmívat takovému úskoku, jako by jediná upřimná gesta byla ta malá, která nikdo neviděl. Jako by pravá upřimnost patřila samotě, protože mít diváky znamenalo hrát, a hraní bylo ze své podstaty falešné, neboť hraní vyvolávalo očekávání.
Po překvapivě krátkém uvolnění, kdy měla pocit, že je uvnitř úplně prázdná, dutě klidná, mohla, ač vyčerpaná, bez emocí, prozkoumat vše, co zbylo. Rozhodla se věřit v Buruka Bledého, věřila – protože to bylo snadné – že se nevzdá života. Nakonec ona to nikdy neudělala. Odmítla vzít na vědomí jeho náhlou vyrovnanost, zvláštní volnost v řeči v posledních několika dnech, kdy se konečně rozhodl Viděl přece přicházet válku a chtěl vymazat svou úlohu v jejím vyvolání. Odřízl se od tohoto konkrétního goblénu. Ale v sebeklamu, v cestě k žalu a pocitu viny, byla magie a celý rituál uklidňoval svou známostí. A ze selhání vznikla potřeba trestu.
Znásilnění nepřivolávala. To by neudělal nikdo, kdo je alespoň trochu při smyslech. Ale scénu se vší její hrůzou setkala. Ne všechno je na člověku líbivého. A tak plakala pro své chyby, slabost a lidskost. Přede dvěma svědky, kteří měli nepochybně svou historii a důvody k žalu.