Anomander Dlouhý vlas položil Endestovi ruku na rameno.
Příteli, byl jsi mi vždycky nečím víc, než jsem si zasloužil.
Endest Silann zavrtěl hlavou, poklonu odmítal.
Máme-li žít pokračoval Dlouhý vlas, musíme riskovat. Jinak se naše životy stanou smrtí ve všem kromě jména. Žádný boj není příliš velký, žádná přesila není zdrcující, protože i když selžeme – i když padneme – budeme vědět, že jsme žili.
Endest kývl, neschopen slova. Měly mu po tvářích kanou slzy, ale byl uvnitř úplně suchý – lebku měl uplně…suchou. Zoufalství bylo výhní, kde všechno shořelo, kde zůstal jen popel, avšak žár přetrvával, prudký a podrážděný.
Den začal. Dlouhý vlas si stahoval rukavice. Tato cesta…budu se z ní těšit, příteli. Budu vědět, že tu stojíš, abys mě vyprovodil.
A syn noci vykročil.
Endest Silann se díval. Na válečníka v koženém plášti, s vlajícími dlouhými stříbrnými vlasy. S Dragnipůrem v pochvě.