Při zpětném pohledu nedokázal Osserk určit přesný okamžik, kdy k tomu došlo. Věděl jen, že jednu chvíli v duchu soptil kvůli Gothosovi a vzápětí netrpělivě soptil kvůli sobě.
Celý život vytrvale plnil to, co považoval za povinnost a závazky – a přesto je náhle viděl jen jako slabé náhrady, klam a odvádění pozornosti. Honil se za nimi s naprostým soustředěním, ale jak dalko ho to dostalo? Jaký pokrok udělal? A kam? Co může za celou tu dobu ukázat? Strašně malý pokrok k… čemu? Po čem opravdu toužil? Po usmíření, nebo po odpuštění? Ne, to bylo příliš žalostné a zpátečnické.
A vždycky to byla vina ostatních. Anomanderovy zásahy, azatanajské machinace. T´riss, Závist, všichni ti pikle kující starší. Jaghuti. Kdokoliv. Snad všichni kromě něj. Ale byla to opravdu pravda? Mohl být opravdu takový ubožák jako ti, nad nimiž celé ty věky ohrnoval nos? Jistým způsobem, pochopitelně – protože k nim přece patřil.
Co mu scházelo? Usoudil, že t kupodivu je jediná věc, o níž si celou dobu myslel, že mu v žádném případě nechybí: odvaha. Nikoliv tělesná odvaha čelit výzvám. Té měl nadbytek. Ne, jemu zjevně scházela citová odvaha. Odvaha čelit tvrdým vnitřním pravdám a dělat těžká rozhodnutí.
Tak, konečně k tomu došel.