DR.ZLOUN

„Otázkou je,“ pokračoval a ignoroval můj pohled baziliška, „proč Křesťanem nejste? Proč se znovu nechcete narodit? Copak vás život nebaví, Raule Endymione?“
„Život mě baví,“ odvětil jsem stručně.
„Ale kříž jste nepřijal,“ pokračoval. „Nepřijal jste dar prodlouženého života.“
Odložil jsem vidličku. Android to vzal jako znamení, že jsem dojedl, a odnesl talíř s netknutou kachnou. „Nepřijal jsem kruciform,“ odsekl jsem. Jak vysvětlit podezření, jež se zakořenilo v mém klanu nomádů během generací vyhoštění, vyhnání, domorodců bez místa na život? Jak vysvětlit divokou nezávislost lidí jako Grandam nebo má matka? Jak vysvětlit odkaz strnulé filosofie a vrozeného skepticismu, jaké mi předala výchova? Ani jsem to nezkusil.
Martin Silenus přikývl, jako bych to vysvětlil. „A vidíte kruciform jako jinou věc než zázrak, který byl věřícím předán přes katolickou církev?“
„Já kruciform vidím jako parazita,“ odsekl jsem a sám sebe překvapil vlastním nadšením.
„Snad se bojíte, že ztratíte… ach… své mužství,“ zaskřehotal básník.
Androidi přinesli dvě labutě vytvarované z moka čokolády a plněné popínavými lanýži z vrchoviny a položili je na naše talíře. Svou labuť jsem ignoroval. V Kantosu vypráví poutník, kněz Paul Duré, svůj příběh, jak objevil ztracený kmen Bikura a zjistil, že se Symbiontem kruciformu, který jim nabídl legendární Štír, přežili celá století. Kruciform je vzkřísil stejně jako dnes, za éry Paxu. Ale podle jeho příběhu zahrnovaly vedlejší účinky několika vzkříšení nezvratné poškození mozku, ztrátu veškerých sexuálních orgánů a pudů. Bikurové byli retardovaní eunuchové. Úplně všichni.
„Ne,“ odmítl jsem. „Vím, že Církev ten problém určitým způsobem vyřešila.“
Silenus se usmál. Vypadal přitom jako mumifikovaný satyr. „Pokud člověk souhlasí s přijímáním a vzkřísili ho pod dozorem Církve,“ zaskřehotal“ Jinak, dokonce i tehdy, když kruciform někde ukradne, následuje osud Bikurů.“
Přikývl jsem. Ukrást nesmrtelnost se pokoušely celé generace. Než plošinu Pax uzavřel, dobrodruzi kruciformy pašovali. Další symbionti byli ukradeni samotné Církvi. Výsledek byl vždycky stejný – debilita a ztráta pohlaví. Tajemství úspěšného vzkříšení vlastnila pouze Církev.
„Takže?“ zeptal jsem se.
„Takže proč pro vás byla věrnost Církvi a každý desátý rok služby zaplacený desátek tak vysokou cenou, můj chlapče? Takový život zvolily miliardy.“
Chvíli jsem seděl potichu. Nakonec jsem řekl: „Miliardy si mohou dělat, co chtějí. Pro mě je důležitý můj život. Chci si ho nechat… aby byl můj.“
Nedávalo to žádný smysl, ale básník znovu přikývl, jako bych otázku uspokojivě vysvětlil. Zatímco jsem ho pozoroval, snědl čokoládovou labuť. Androidi odnesli naše talíře a hrnky naplnili kávou.
„Dobrá,“ vydechl básník, „přemýšlel jste o mém návrhu?“
Ta otázka byla tak absurdní, že jsem musel bojovat s nutkáním rozesmát se. „Ano,“ odpověděl jsem nakonec, „přemýšlel jsem o něm.“
„A?“
„A mám pár otázek.“

Continue reading →