„Otázkou je,“ pokračoval a ignoroval můj pohled baziliška, „proč Křesťanem nejste? Proč se znovu nechcete narodit? Copak vás život nebaví, Raule Endymione?“
„Život mě baví,“ odvětil jsem stručně.
„Ale kříž jste nepřijal,“ pokračoval. „Nepřijal jste dar prodlouženého života.“
Odložil jsem vidličku. Android to vzal jako znamení, že jsem dojedl, a odnesl talíř s netknutou kachnou. „Nepřijal jsem kruciform,“ odsekl jsem. Jak vysvětlit podezření, jež se zakořenilo v mém klanu nomádů během generací vyhoštění, vyhnání, domorodců bez místa na život? Jak vysvětlit divokou nezávislost lidí jako Grandam nebo má matka? Jak vysvětlit odkaz strnulé filosofie a vrozeného skepticismu, jaké mi předala výchova? Ani jsem to nezkusil.
Martin Silenus přikývl, jako bych to vysvětlil. „A vidíte kruciform jako jinou věc než zázrak, který byl věřícím předán přes katolickou církev?“
„Já kruciform vidím jako parazita,“ odsekl jsem a sám sebe překvapil vlastním nadšením.
„Snad se bojíte, že ztratíte… ach… své mužství,“ zaskřehotal básník.
Androidi přinesli dvě labutě vytvarované z moka čokolády a plněné popínavými lanýži z vrchoviny a položili je na naše talíře. Svou labuť jsem ignoroval. V Kantosu vypráví poutník, kněz Paul Duré, svůj příběh, jak objevil ztracený kmen Bikura a zjistil, že se Symbiontem kruciformu, který jim nabídl legendární Štír, přežili celá století. Kruciform je vzkřísil stejně jako dnes, za éry Paxu. Ale podle jeho příběhu zahrnovaly vedlejší účinky několika vzkříšení nezvratné poškození mozku, ztrátu veškerých sexuálních orgánů a pudů. Bikurové byli retardovaní eunuchové. Úplně všichni.
„Ne,“ odmítl jsem. „Vím, že Církev ten problém určitým způsobem vyřešila.“
Silenus se usmál. Vypadal přitom jako mumifikovaný satyr. „Pokud člověk souhlasí s přijímáním a vzkřísili ho pod dozorem Církve,“ zaskřehotal“ Jinak, dokonce i tehdy, když kruciform někde ukradne, následuje osud Bikurů.“
Přikývl jsem. Ukrást nesmrtelnost se pokoušely celé generace. Než plošinu Pax uzavřel, dobrodruzi kruciformy pašovali. Další symbionti byli ukradeni samotné Církvi. Výsledek byl vždycky stejný – debilita a ztráta pohlaví. Tajemství úspěšného vzkříšení vlastnila pouze Církev.
„Takže?“ zeptal jsem se.
„Takže proč pro vás byla věrnost Církvi a každý desátý rok služby zaplacený desátek tak vysokou cenou, můj chlapče? Takový život zvolily miliardy.“
Chvíli jsem seděl potichu. Nakonec jsem řekl: „Miliardy si mohou dělat, co chtějí. Pro mě je důležitý můj život. Chci si ho nechat… aby byl můj.“
Nedávalo to žádný smysl, ale básník znovu přikývl, jako bych otázku uspokojivě vysvětlil. Zatímco jsem ho pozoroval, snědl čokoládovou labuť. Androidi odnesli naše talíře a hrnky naplnili kávou.
„Dobrá,“ vydechl básník, „přemýšlel jste o mém návrhu?“
Ta otázka byla tak absurdní, že jsem musel bojovat s nutkáním rozesmát se. „Ano,“ odpověděl jsem nakonec, „přemýšlel jsem o něm.“
„A?“
„A mám pár otázek.“
Martin Silenus čekal.
„Co mi to přinese?“ zeptal jsem se. „Mluvíte o těžkém návratu k životu na Hyperionu – chybějící dokumenty a tak – ale přitom víte, že jsem spokojený v divočině. Sakra jednodušší by bylo vyrazit k bažinám a autoritám Paxu se vyhnout. Mnohem snazší než prchat vesmírem s vaším dítětem v závěsu. Pro Pax jsem mimochodem mrtvý. Bez problému se mohu vrátit na vřesoviště a žít se svým klanem.“
Martin Silenus přikývl.
Po další chvíli ticha jsem dodal: „Proč bych měl tedy o takovém nesmyslu přemýšlet?“
Stařík se zasmál. „Protože se chcete stát hrdinou, Raule Endymione.“
Opovržlivě jsem vydechl a položil dlaně na ubrus. Prsty se mi zdály tlusté a neohrabané, na tak jemnou látku nepatřily.
„Chcete se stát hrdinou,“ zopakoval. „Chcete se stát jednou z těch mála lidských bytostí, které tvoří historii.
Raději než sledovat, jak kolem vás historie proudí jako voda kolem skály.“
„Nevím, o čem tady mluvíte.“ Samozřejmě jsem to věděl, ale tak dobře mě znát nemohl.
„Já to vím moc dobře,“ ohradil se Martin Silenus a patrně neodpověděl na mou poslední větu, ale na mé myšlenky.
Teď bych měl dodat, že mě ani na vteřinu nenapadlo, že je stařík telepat. Za prvé na telepatii nevěřím – alespoň jsem jí nevěřil v té době – a za druhé jsem prostě věřil síle lidské bytosti, která žila téměř tisíc standardních let. Možná byl šílený, napadlo mě, ale mohl se naučit číst z výrazu tváře a postoje těla tak dokonale, až se jeho schopnosti nedaly od telepatie rozpoznat!
Nebo jen hádal a trefil se.
„Nechci být hrdinou,“ odpověděl jsem neutrálně. „Když poslali mou brigádu do boje proti rebelům na jižním kontinentu, viděl jsem, co se hrdinům stane.“
„Ach, Medvědice,“ zamumlal. „Jižní polární medvěd. Ta nejzbytečnější hora ledu a bláta na celém Hyperionu. Vzpomínám na pověsti o tamních nepokojích.“
Válka tam trvala osm hyperionských let a zabila tisíce místních chlapců, kteří byli tak hloupí, že se zapsali do Domácí gardy. Starý básník možná nebyl tak bystrý, jak jsem věřil.
„Nemyslím hrdinu jako ti blázni, co se vrhnou na plasmové granáty,“ pokračoval a navlhčil si ještěřím švihnutím jazyku tenké rty. „Myslím hrdinu, jehož síla a přínos je tak legendární, že ho budou uctívat jako boha. Myslím doslovného hrdinu, hlavního protagonistu celého běhu událostí. Myslím hrdinu, jehož tragické chyby budou odčiněny.“ Básník udělal pauzu a v očekávání se na mě podíval. Ale já mu jeho pohled jen tiše vrátil.
„Žádné tragické chyby?“ zeptal se nakonec. „Žádný běh událostí?“
„Nechci být hrdinou,“ zopakoval jsem.
Stařík se sklonil nad svou kávu. Když vzhlédl, oči se mu vychytrale třpytily. „Kde vás stříhají, chlapče?“
„Prosím?“
Znovu si navlhčil rty. „Však jste mě slyšel. Máte dlouhé, ale ne divoké vlasy. Kde vás stříhají?“
Vzdychl jsem a odpověděl: „Občas, kdy jsem trávil dlouhou dobu v bažinách, jsem se stříhal sám, ale když se dostanu do Port Romance, chodím do malého krámku na Datoo Street.“
„Achchch,“ vydechl Silenus a opřel se o židli s vysokým opěradlem. „Datoo Street znám. Je to v Noční Čtvrti. Spíš než ulice jen úzká škvíra. Na otevřené tržnici tam prodávali tretky v pozlacených klecích. Viděl jsem tam pouliční holiče, ale nejlepší holičství patřilo starému muži jménem Palani Woo. Měl šest synů, a jak dospívali, přidal v holičství pro každého jedno křeslo.“ Staré oči se ke mně zvedly a znovu mě zasáhla síla osobnosti, kterou ukrývaly. „To bylo před jedním stoletím,“ dodal.
„Stříhají mě u Wooa,“ přiznal jsem. „Obchod teď vlastní pravnuk Palaniho Wooa, Kalakaua. Pořád tam mají šest křesel.“
„Ano,“ vydechl stařík a pokýval si hlavou. „Na drahém Hyperionu se toho moc nemění, že, Raule Endymione?“
„O to tady jde?“
„Jde?“ zopakoval a rozevřel dlaně, jako by mi chtěl ukázat, že nemá co skrývat. „Nejde o nic. Jen rozhovor, můj chlapče. Rád přemýšlím o historických postavách, dokonce o hrdinech budoucích mýtů, kteří si dávají za peníze ostříhat vlasy. Už o nich přemýšlím celá staletí… tedy o tom podivuhodném rozdílu mezi životem a mýtem. Víte, co znamená Datoo?“
Při té náhlé změně směru jsem zamrkal. „Ne.“
„Vítr z Gibraltaru. Přinášel krásnou vůni. Některým umělcům a básníkům, kteří založili Port Romance, muselo připadat, že voní lesy chalmy, jež pokrývají kopce nad bažinou, příjemně voní.. Víte, co je to Gibraltar, chlapče?“
„Ne.“
„Velká skála na Zemi,“ zakrákal stařík a znovu mi předvedl zuby. „Všimni si, že neříkám Stará Země.“
Všiml jsem si.
„Země je Země, chlapče. Žil jsem tam, než zmizela, takže bych to měl vědět.“
Při té myšlence se mi zatočila hlava.
„Chci, abyste ji našel,“ prohlásil básník a rozzářily se mu oči.
„Najít… ji?“ zopakoval jsem. „Starou Zem? Myslel jsem, že chcete, abych cestoval s tou dívkou… Aeneou.“
Vyhublýma rukama mou větu ukončil. „Musíte jít s ní a najdete Zem, Raule Endymione.“
Přikývl jsem a přemýšlel, že mu vysvětlím, že Starou Zem pohltila černá díra, že během Velké chyby roku nula osm spadla do kanálu. Ale toto starobylé stvoření z toho roztříštěného světa uprchlo. Odporovat jeho klamům nemělo smysl. Kantos narážel na plán UI Technojádra na ukradení Staré Země – plán, jak ji uklidit do hvězdokupy Herkula nebo do Megallanovy mlhoviny – ale vše byla pouhá fantazie. Megallanova mlhovina je oddělenou galaxií… pokud si správně vzpomínám, více než sto šedesát tisíc světelných let od Mléčné dráhy… a zatím nikdo žádnou loď, ani Pax, ani Hegemonie, neposlal za hranice naší malé koule v zákoutí naší spirálovité galaxie. A výlet do Velké Megallanovy mlhoviny by trval dokonce i s Hawkingovým pohonem a jeho odchylkou od Einsteinovy relativity mnoho století lodního času a desítky tisíc let časového dluhu. Takovou cestu by nepodnikli ani Vyvrženci, kteří tmavá místa mezi hvězdami okusili.
A kromě toho se planety unést nedají.
„Chci, abyste našel Zem a přivezl ji zpátky,“ pokračoval starý básník. „Chci ji ještě spatřit, než zemřu. Uděláte to pro mne, Raule Endymione?“
Podíval jsem se do staříkových očí. „Jistě,“ potvrdil jsem. „Zachránit to dítě před Švýcarskou gardou a Paxem, udržet ji v bezpečí, dokud se nezmění v Tu, která učí, najít Starou Zem a přivést ji zpátky, abyste se na ni znovu podíval. Jednoduché. Ještě něco?“
„Ano,“ souhlasil Martin Silenus vážným tónem, který jde ruku v ruce s debilitou. „Chci zjistit, o co tady sakra Technojádru jde a zastavit to.“
„Znovu jsem přikývl. „Najít ztracené Technojádro a zastavit spojenou sílu tisíců bohům podobných UI, aby nedokončili, ať už plánují cokoliv,“ pokračoval jsem. Z jazyku mi odkapával sarkasmus. „Jasně. Provedu. Ještě něco?“
„Ano. Musíte si promluvit s Vyvrženci a zjistit, jestli mi mohou nabídnout nesmrtelnost… skutečnou nesmrtelnost, ne to svinstvo od znovuzrozených Křesťanů.“
Předstíral jsem, že si dělám poznámky do neviditelného bloku. „Vyvrženci… nesmrtelnost… žádné křesťanské svinstvo. To půjde. Jasně. Ještě něco?“
„Ano, Raule Endymione. Chci zničit Pax a svrhnout moc Církve.“
Přikývl jsem. K Paxu se ochotně přidaly dvě ze tří stovek známých světů. Od Církve se nechaly ochotně pokřtít miliardy lidí. Vojsko Paxu bylo o mnoho silnější, než kdy armáda Hegemonie jen snila. „Oukej,“ dodal jsem. „Postarám se o to. Ještě něco?“
„Ano. Chci, abyste zastavil Štíra – aby nezranil Aeneu a nevygumoval lidstvo.“
Tentokrát jsem zaváhal. Podle staříkova vlastního eposu Štíra v budoucnosti zničil voják Fedmahn Kassad. Věděl jsem, jak by bylo zbytečné do hloupé konverzace vnášet logiku, ale přesto jsem se o tom zmínil.
„Ano!“ vyštěkl starý básník. „Ale to bylo tehdy. Milénia ode dneška. Já chci Štíra zastavit teď.“
„Dobrá,“ souhlasil jsem. Proč se hádat?
Martin Silenus se zhroutil na židli, zdálo se, že z něj vyprchala veškerá energie. Znovu jsem pozoroval oživenou mumii – záhyby kůže, propadlé oči, kostěné prsty. Ale v těch očích pořád hořela intenzita. Pokusil jsem si představit sílu jeho osobnosti, když byl na vrcholu. Nepodařilo se mi to.
Silenus pokýval hlavou a A. Bettik přinesl dvě sklenice a nalil šampaňské.
„Takže přijímáte, Raule Endymione?“ zeptal se básník silným a formálním hlasem. „Přijímáte misi, zachráníte Aeneu, budete s ní putovat a dokončíte i ostatní úkoly?“
„S jednou podmínkou,“ přerušil jsem ho.
Silenus se zamračil a čekal.
„Chci si s sebou vzít A. Bettika,“ dodal jsem. Android stál pořád u mého stolu, v ruce držel láhev šampaňského. Díval se přímo před sebe, neobrátil se ani k jednomu z nás, nespatřil jsem žádné emoce.
Básník vypadal překvapeně. „Mého androida? Myslíte to vážně?“
„Myslím.“
„A. Bettik se mnou byl ještě předtím, než narostly vaší praprababičce prsa,“ zakvákal. Udeřil do stolu vyhublou rukou s takovou razancí, až jsem se začal strachovat o jeho křehké kosti. „A. Bettiku!“ vykřikl. „Chceš odejít?“
Muž s modrou kůží se neobrátil, ale přikývl.
„Kurva práce!“ vykřikl básník. „Vemte si ho. Chcete ještě něco, Raule Endymione? Třeba mé létající křeslo? Můj respirátor? Moje zuby?“
„Už nic,“ odvětil jsem.
„Takže, Raule Endymione,“ pokračoval básník opět formálním tónem, „přijímáte tuto misi? Budete chránit, sloužit a pomáhat dítěti jménem Aenea, dokud se nenaplní jeho osud… nebo zemřete, jak se o to budete snažit?“
„Přijímám,“ potvrdil jsem.
Martin Silenus pozvedl sklenku s vínem a já ho napodobil. Moc pozdě. Napadlo mě, že si s námi měl připít i android. Ale starý básník už připíjel.
„Na blázny,“ prohlásil. „Na svaté šílenství. Na praštěné cesty a spasitele, po kterých volají poště. Na smrt tyranů. Na zmatek v řadách našich nepřátel.“
Začal jsem sklenku zvedat ke rtům, ale stařík ještě nedomluvil.
„Na hrdiny,“ pokračoval. „Na hrdiny, co si dávají ostříhat vlasy.“
Hodil do sebe šampaňské jediným douškem.
A já ho napodobil.