Advokát Slím byl vysoký a hubený. Čelo a levou tvář až k bradě měl postižené kožní chorobou, vytvářející na popraskané tkáni šupiny připomínající břicha čerstvě vylíhlých aligátorů. Nemoci ho mohly snadno zbavit příslušné masti, nicméně bylo jasné, že legendární obhájce lederského práva si svou plazí dermatózu ve skutečnosti pěstuje, neboť chytře doplňovala jeho pověst i chladné oči bez života.
Právě stál v Buggově kanceláři a hrbil se, jako by chtěl vypadat ještě hubenější. Vysoký límec tmavozeleného pláště se mu za protaženou holou hlavou s malýma ušima rozšiřoval jako hadí kápě. Díval se na Bugga unyle tím svým obvyklým neživým způsobem. „Slyšel jsem správně?“ tázal se a usilovně se snažil dodat hlasu na syčivosti. Ve skutečnosti to ale znělo rozechvěle a trapně. Bugg si s mírným překvapením uvědomil, že to zní přesně, jako kdyby se had snažil mluvit s tlamou beze rtů. Ačkoliv had by se těžko ptal právě na tohle. Hadi nežádají objasnění. Nebo ano?
„Tváříte se nanejvýš podivně, pane Buggu,“ pronesl Slím po chvíli. „Zmátlo vás snad, že jsem vás nedokázal pochopit?“
„Opravdu jste mě nepochopil?“
„Proto jsem žádal o zopakování.“
„Aha. No, a co si myslíte, že jste slyšel?“
Advokát zamrkal. „To jsme skutečně vyslovili všechna ta slova, jen abychom se vrátili k mé původní otázce?“
„Klidně můžete vyslovit nějaká další, Slíme.“
„Spíš než bych se prostě opakoval.“
„Já se hrozně nerad opakuju.“
Bugg věděl, že advokát Slím nesnáší, je-li z něčeho perplex. I když to snad ani nebylo skutečné slovo.
„Pane Buggu, jak víte, nesnáším, jsem-li z něčeho perplex.“
„Ach, to nerad slyším.“
„Správně, protože si účtuju od slova.“
„Od obou našich slov, nebo jenom od svých?“
„Už je trochu pozdě se na to ptát, ne?“ Slímovy sepjaté ruce učinily cosi hadovitého a nejasně nepatřičného. „Pokud jsem vás správně pochopil – a opravte mě, pokud se mýlím – přikázal jste mi, abych zašel za vaším bankéřem a požádal o další půjčku se záměrem použít ji ke splacení části úvěru z předchozí půjčky, se kterou, pokud si správně vzpomínám, a já si zcela jistě vzpomínám správně, se měla splatit část úroků z další půjčky. Což mě vede k otázce, protože nejsem váš jediný advokát, kolik půjček jste si vzal, abyste mohl splatit úroky jiných půjček?“
„No, bylo to drahý.“
„Když jsem nervózní, začnu být upovídaný, pane Buggu.“
„Jednání s váma je nákladnější, když jste nervózní? To je vážně chytrý, Slíme.“
„Ano, jsem chytrý. Odpovíte mi tedy na otázku?“
„Když na tom trváte. Mám asi čtyřicet nesplacených půjček určených na splacení úroků z dalších půjček.“
Advokát si olízl příslušně suché rty. „Pouze zdvořilost a úcta, pane Buggu – a jak nyní vidím, i jisté nedorozumění ohledně vaší solventnosti – mě přiměly zdržet se žádosti o platbu předem – tedy za mé služby, které byly značné, ačkoliv celkově ne tak značné, jak jsem předpokládal.“
„Nevzpomínám si, že bych vás vedl k nějakým takovým předpokladům, Slíme.“
„Pochopitelně že ne. Byly to předpoklady.“
„Od advokáta se dá čekat, že nebude nic moc předpokládat. O ničem.“
„Dovolte mi jistou neomalenost, pane Buggu. Kde v tom vašem finančním plánu jsou peníze, které mi dlužíte?“
„Zatím nikde, Slíme. Možná by se dala zařídit další půjčka.“
„To je nanejvýš znepokojující.“
„To určitě je, ale jak se podle vás cítím já?“
„Odolávám touze tuto otázku si položit, protože se bojím, že odpověď by zněla nějak jako ‚cítí se skvěle‘. Pokud bych se s velkou vírou držel oněch předpokladů, o kterých jsme mluvili před chvílí, trval bych na tom, aby příští půjčka šla výhradně na můj honorář. Bez ohledu na lži, které sdělím vašemu bankéři. Čímž se, žel, vracíme k mému původnímu vyjádření, jež jsem pronášel tónem nejhlubší nevíry. Víte, sem mě přivedla současná panika vašich bankéřů, protože začali kvůli vám, pane Buggu, obtěžovat mou kancelář do té míry, že je to až absurdní. Musel jsem si dokonce najmout tělesné strážce – na vaše náklady. Troufám se vás tedy ptát, kolik peněz máte ve svém vlastnictví.“
„To jako teď?“
„Ano.“
Bugg vytáhl odrbaný kožený měšec, otevřel ho a nahlédl dovnitř. Pak zvedl oči. „Dva doky.“
„Chápu. Určitě přeháníte.“
„No, odřízl jsem z nich střížek na zaplacení holiče.“
„Nemáte vlasy.“
„Proto to taky stálo jen střížek. Chlupy v nose. Chlupy v uších, upravit obočí. Je důležitý vypadat dobře.“
„Při vašem utápění?“
Bugg se zasmál. „To by byla legrace.“ Pak se vzpamatoval a předklonil se. „Nemyslíte si, doufám, že dojde až na to. Jako váš klient čekám velice horlivou obranu u svýho soudu.“
„Jako váš advokát, pane Buggu, budu první, kdo bude požadovat vaši krev.“
„To ale od vás není moc loajální.“
„Nezaplatil jste mi za loajalitu.“
„Ale za loajalitu se neplatí, advokáte Slíme.“
„Kdybych tušil, že vaši očividnou neschopnost provázejí ještě klamné představy, pane Buggu, nikdy bych nesouhlasil, že vás budu v čemkoliv zastupovat.“
Bugg se narovnal. „To nedává smysl,“ prohlásil. „Jak Tehol Beddikt při spoustě příležitostí poznamenal, klamný představy jsou v samým srdci našeho ekonomickýho systému. Závazky jako etická moc. Kousky kovu, který je jinak k ničemu – kromě ozdob – jako majetek. Nevolnictví jako svoboda. Dluh jako vlastnictví. A tak dále.“
„Aha, jenomže tyto klamné představy jsou nezbytné pro mé blaho, pane Buggu. Bez nich by moje profese neexistovala. Veškerá civilizace je v podstatě sbírka smluv. Inu, samotná podstata společnosti je založená na vzájemně odsouhlasených měřítkách hodnoty.“ Zarazil se a pomalu zavrtěl hlavou – při čemž nepříjemně připomínal hada. „Proč se o tom s vámi vůbec bavím? Vy jste očividně šílený a vaše šílenství spustí lavinu finanční pohromy.“
„Nechápu proč, pane Slíme. Leda by ovšem vaše víra v pojetí společenský smlouvy byla akorát cynickým sobectvím.“
„Ovšemže je, hlupáku!“
Tolik k trapnému syčení.
Slímovi zakmitaly prsty jako naslepo pátrající červi. „Bez cynismu,“ pronesl přiškrceně, „se člověk stává obětí systému, namísto jeho pánem, a já jsem příliš chytrý, než abych byl obětí!“
„Což si musíte neustále opakovat tím, že přeměřujete svoje bohatství, svůj život a to, v jakým jsou protikladu k obětem – a tím protikladem se musíte neustále obklopovat, jak ukazujou vaše materiální výstřelky.“
„Rozvláčné, pane Buggu. Samolibá okázalost postačí.“
„Stručnost od vás, advokáte Slíme?“
„Dostáváte, za co si platíte.“
„Podle toho se teda divím, že vůbec otevřete pusu,“ poznamenal Bugg.
„Na řadu přijde mé nadání. Okamžitě půjdu zpravit vaše bankéře, že jste ve skutečnosti zkrachoval, a poté jim nabídnu své služby, až se pohrnou rozebírat vaše hmotné statky.“
„To je od vás velkorysý.“
Slímovy rty zmizely v kostnatém úšklebku. Zacukalo mu oko. Červi na koncích rukou zběleli. „Mezitím si vezmu ty dva doky.“
„Nejsou celý.“
„Nevadí.“
„Budu vám dlužný ten chybějící střížek.“
„Ten budu určitě nakonec chtít.“
„No dobře.“ Bugg zalovil v měšci a vytáhl dvě mince. „Tohle je úvěr, ano?“
„Na můj honorář?“
„Přirozeně.“
„Cítím, že už tu hru nehrajete, pane Buggu.“
„A která hra že to má být?“
„Ta, ve které vítěz vyhraje a prohrávající prohraje.“
„Aha, tuhle hru. Ne, to asi nehraju. Teda pokud jsem ji vůbec kdy hrál.“
„Najednou mám takové podezření, že ta pravda za všemi těmi řečmi o hrozícím zhroucení trhu je ve skutečnosti vaše dílo, že?“
„Těžko. Přidala se hrozná spousta vítězů, o tom vás ujišťuju. Přirozeně věřili, že nakonec vyhrajou. Takhle to funguje. Dokud to nepřestane fungovat.“ Bugg luskl prsty. „Puf!“
„Bez těch kontraktů vypukne chaos, pane Buggu.“
„Chcete říct, že vítězové zpanikaří a prohrávající se sami pohrnou rozebírat statky. Ano. Chaos.“
„Jste opravdu šílený.“
„Ne, jenom unavený. Díval jsem se do očí příliš mnoha prohrávajících, Slíme. Příliš mnoha.“
„A vaší odpovědí je udělat prohrávající z nás všech. Srovnat hřiště? To ale nepůjde, víte. To musíte vědět, Buggu. Nepůjde to. Místo toho se na vrcholek každé hromady dostanou zločinci a místo dluhu budete mít skutečné otroctví, místo smluv dostanete tyranii.“
„Všechny masky budou stržený, ano.“
„Kde je v tom nějaká hodnota?“
Starší bůh pokrčil rameny. „Nebezpečí neomezený expanze, advokáte Slíme, se objevuje v prachu a popelu, který nechává za sebou. Předpokládáme nesmrtelnost druhu, protože to týhle hře vyhovuje. Vlastně každý hře. Jenomže ten předpoklad vás nakonec nezachrání. Ne, ve skutečnosti vás nejspíš zabije. Tenhle vypočítavej, pobožnej, domýšlivej, nafoukanej předpoklad.“
„Promluvil zahořklý stařec?“
„Nemáte ani tušení.“
„Kéž bych nosil nůž, protože bych vás na místě zabil.“
„Ano. Hra vždycky v nějakým bodě končí, že?“
„A vy se opovažujete mě označovat za cynika.“
„Váš cynismus spočívá ve vaší ochotě zneužívat ostatní, abyste posílil svou nadřazenost nad nima. Můj cynismus je ve vztahu k tomu, jak lidstvo schválně odmítá vidět vlastní záhubu.“
„Bez té záměrné slepoty by ale zbývalo jedině zoufalství.“
„Ach, tak cynickej nejsem. Vlastně vůbec nesouhlasím. Možná až ta slepota doběhne do konce, zrodí se záměrná moudrost, lidi budou vidět věci takový, jaký jsou.“
„Věci? O jakých věcech to mluvíte, starče?“
„Přece o tom, že všechno, co má skutečnou cenu, je vlastně zadarmo.“
Slím si strčil mince do naditého měšce a zamířil ke dveřím. „Prapodivný názor. Žel, dneska vám dobrý den nepopřeju.“
„Nenamáhejte se.“
Slím se otočil kvůli ostří v Buggově hlase a zvědavě zvedl obočí.
Bugg se usmál. „City už nebudou zadarmo, ne?“
„Ne, to nebudou.“
Jakmile byl nešťastný advokát za dveřmi, Bugg vstal. Už to začalo. Skoro na den přesně, kdy Tehol řekl, že to začne. Ten chlap je záhada. A možná tu opravdu je nějaká naděje pro lidstvo. Všechny ty věci, které nelze změřit, nelze je nijak kvantifikovat.
Možná.
Bugg bude muset zmizet, jinak by ho roztrhali na kusy vraždychtiví advokáti, nemluvě o bankéřích. A to by byla nanejvýš nepříjemná zkušenost. Nejdřív ale musí varovat Tehola.
Rozhlédl se po kanceláři s téměř láskyplnou lítostí. S nostalgií. Vždyť to přece byla legrace. Tahle hra. Jako většina her. Napadlo ho, proč se Tehol poprvé zastavil těsně před koncem. Ale na tom nakonec vůbec nebylo nic divného. Ocitnete se tváří v tvář kruté pravdě – jakékoliv kruté pravdě – a je pochopitelné, že couvnete.
Jak říkal Slím, zoufalství nemá žádnou cenu. Nicméně v ceně je spousta zoufalství, jakmile je jednou odhalena pravda. A já jsem opravdu unavený.
Odešel z kanceláře, kam se už nikdy nevrátí.