Není to jednoduché, prohlásil a zamračil se, jak se probíral svými myšlenkami, alespoň ne na světě – tedy mezi lidmi. Společnost, kultura, národ – na světě jsou tedy útočníci a jsou na něm obránci. Většina z nás v sobě má prvky obojího, ale ve všeobecném smyslu slova osoba padne do jednoho či do druhého tábora, podle své povahy.
Tím neříkám, že agrese jsou schopni jen ti, co útočí, pokračoval Silchas. To zdaleka ne. Svým šermířským nadáním jsem hlavně obránce. Spoléhám na načasování a protiútok – využívám útočníkových pokročilých zálib, jedinečnosti jeho záměrů. Protiútok je svým způsobem taky agrese. Chápeš ten rozdíl?
Ryadd kývl. Myslím, že ano.
Agrese má mnoho podob. Aktivní, pasivní, přímou a nepřímou. Náhlou jako úder či trvalou jako naléhání vůle. Často odmítá stát klidně, a naopak na tebe útočí ze všech stran. Selže-li jedna taktika, je zkoušena druhá, a tak dále.
Ryadd se usmál. Ano. To co popisuješ, se naučí každé díte z rukou surovce nebo soka.
Výtečně, máš samozřejmě pravdu. Ale nezapomínej, nic z toho nepatří výhradně do říše dětství. Přetrvává a prospívá to i v dospělé společnosti. Musíš pochopit toto: útok útočníků je forma obrany. Je to jejich instiktivní reakce na hrozbu, ať skutečnou, či vymyšlenou. Může to být ze zoufalství nebo ze zvyku nebo z obojího, když se zoufalství stane způsobem života. Za útokem se skrývá křehká osobnost.
Silchas Zmar se odmlčel a Ryadd pochopil, že se snaží vyvolat úvahy o věcech právě vyslovených. Možná posuzoval sám sebe. Je útočník, nebo obránce. Ryadd věděl, že je obojím, a bývaly doby, kdy zaútočil, ač se měl bránit, a obráceně. Nevím co z toho jsem já. Zatím ne. Ale myslím, že vím tohle: když se cítím ohrožený, útočím.
Kultury mají ve zvyku posuzovat nadvládu jedna nad druhou skrze úspěch a pokrok či naopak neúspěch a pád jednotlivce. Kultura útočníků usiluje o podřízenost a vyžaduje důkazy kapitulace, jako důkaz nadřazenosti nad podrobenými. Kultura obránců usiluje o shodu skrze přizůsobení se, trestá rozkolníky a tím získává samolibou nadřazenost vynucováním mlčení a z mlčení spoluúčasti.
Copak neexistuje třetí cesta, Silchasi?
Válečník se usmál. Za svůj dlouhý život, Ryadde, jsem viděl mnoho variací – konfigurací – chování a přístupů, viděl jsem, jak se osobnosti mění z jedné na druhou – když jsou zkušenosti příliš zničující nebo když je rozpoznána nějaká vrozená slabina vedoucí k jejímu naprostému odmítnutí. I když zase v tom druhém existují jiné slabiny, které jsou často osudovým úskalím. Jsme složití tvorové, to je jisté. Klíčem je, myslím, zůstat věrný vlastní etice, tomu, čeho si ceníš, a nepostoupit nikomu moc soudit tvůj vkus. Taky se musíš naučit vymýšlet strategie k odrážení útočníků i obránců. Využívat agresi, alejen v sebeobraně, v takové sebeobraně, která dá všem jasně najevo nesmiřitelnost tvé zbroje, tvou sebejistotu a potvrdí neporušitelnost tvé sebeúcty. Zaútoč, když musíš, ne však z nadutosti. Braň se, když jsou ohroženy tvé hodnoty, ale nikdy ne s divokým ohněm hněvu. Nejlepší obranou proti útočníkům je chladné železo. Proti obráncům je často nejlepší taktikou vrátit zbraň do pochvy a odmítnout jejich hru. Opovržení si vyhraď pro ty, kdo si ho skutečně zaslouží, ale nepovažuj opovržení, které si dovolíš, za zbraň, nýbrž za zbroj proti jejich výpadům. A nakonec, buď připravený odzbrojovat úsměvem, i když hluboce tneš slovy.
Pasivita.
Jistého druhu ano. Je to spíš otázka odstrašení případných soupeřů. V podstatě řekneš: Pozor na to, jak moc se přiblížíte. Nemůžete mi ublížit, ale pokud se ocitnu v nesnázích, zraním vás.
V jistých věcech nesmíš nikdy ustoupit, ale tyto věci nejsou neměnné ani výslovně dané, spíš o nich musíš sám rozhodnout, sám je přeměnit, pokud to začneš považovat za rozumné. Jsou odolné vůči tlaku ostatních, ne všeak lhostejné k jejich argumentům. Neustále vše zvažuj a poměřuj a sám rozhoduj o ceně a hodnotě. Když vycítíš, že někdo překročil hranici, když vycítíš, že pod útokem se ve skutečnosti ocitla tvoje sebeúcta, potom se zapři a neustupuj.