Vypravec pribehu se posadil na okraj utesu a v zilach citil zivot a nadeji. Neco, ceho nebyl schopen a cemu se branil vetsinu sveho zivota.
Prakticky cely svuj vedomy zivot byla jeho chodba otravena. Od malicka dychal jeji zkazeny vzduch a zivil v sobe loziska bolesti a nemoci. Stal se veznem a okolnosti za nim uzavrely zamky. To ze klice k nim trima v rukou pro nej bylo po tech nekolika desetileti velke prekvapeni. Ne, to je lez, uvedomil si. Tusil to, rekneme poslednich 10 let to tusil a v dusi mu rostla nadeje. Ovsem kontrast mezi cistou nadeji a zkazenym svetem byl skoro nesnesitelny. Mnohdy az tak, ze nadeji odvrhnul, aby mohl vubec zit dal.
Ovsem muka, jez zazival, ho donutila k poslednimu zoufalemu cinu. Nasel v sobe posledni zbytky sily a z chodby unikl. Malem pri uteku zemrel, ale smireni s moznou smrti pro neho bylo zdrojem sily. Nyni sedic na jinem kontinentu s Dusi zjizvenou a otravou stale dlici v kazde bunce jeho tela citi novy zavan nadeje. Do uplneho vyleceni mu zbyva dlouha cesta a nektere jizvy se nepodari zacelit nikdy, ale i tak se o to pokusi. A zacne znovu vypravet svuj pribeh, tentokrat znova od zacatku. A pokud bude mit svet zajem, muze vypravet i jine pribehy.